Napsali o filmu

Nemám strach režírovat, když vím, co chci, tak není problém," tvrdí debutující režisér Václav Marhoul.

LN: Máte před sebou poslední týden natáčení, už můžete leccos hodnotit, cítíte se spokojený?
Režisér nemůže být na place nikdy spokojený stoprocentně. Když to hodně zjednoduším, tak princip vypadá takhle: natočím záběr a odsouhlasím ho na place, to je pětadvacet procent úspěchu, dalších pětadvacet se dostaví, když vidím denní práce a vím, že to na plátně funguje. Celkových pětasedmdesát máme ve střižně a sto procent přijde teprve tehdy, když to klape všechno dohromady.

LN: Sliboval jste, že se film proti hře hodně promění.
Posun je hlavně ve formě. Hodně změn je i v obsazení. To znamená, že herci Divadla Sklep jsou v menšině a herci z ostatních divadel jsou v přesile. Ve hře šlo, aby David Vávra hrál sedm rolí, tady může hrát jen jednu. Ale změny jsou i v ději. Spousta věcí samozřejmě zůstala, jen jsme je poskládali jinak, a myslím, že líp.

LN: Když se převádí divadelní kus na filmové plátno, tak je nejtěžší najít správné filmové prostředky, které nahradí divadelní poetiku...
Hledal jsem je sedm let. Teprve při sedmé verzi scénáře jsem byl jakž takž spokojený, předtím jsem se s tím jen pral a hledal to správné filmové výrazivo. Než jsem se dostal k první klapce, tak jsem napsal dvanáct verzí scénáře a jeden jsem kompletně nakreslil jako storyboard.

LN: Sám?
Ano, udělal jsem šest set šedesát obrázků, a to jsem od dvanácti let vůbec nekreslil. Storyboard je nesmírně cenná pomůcka, ale natrápil jsem se s tím strašlivě.

LN: Dá se už teď říct, jaký to bude film?
Rozhodně to nebude žádné morální pokárání. Bude to zábava, ale nic brutálního. Dělat humor z toho, že někdo řekne nějakou sprosťárnu, se mi příčí. Nikdo tam nebude šlapat do ničeho hnědého, ani padat hlavou do dortu. Ty vtipy budou takové, no... sklepovské, montypythonovské a také vycházející z tradic českých filmových komedií a parodií ze sedmdesátých let.

LN: Máte pocit, že u nás nevzniká dost vtipných a zábavných filmů?
Ale vzniká, třeba Honza Hřebejk nebo Honza Svěrák dělají skvělé a hodně vtipné filmy. Jenže na druhé straně se točí i komedie, které tu zábavu vidí dost jinak. Ale nechci nikoho pomlouvat, smekám před každým, komu se podaří natočit film.

LN: Takže Mazaný Filip bude kultivovaná zábava?
Dá se to tak říct. Zábava pro všechny. Aby se člověk v kině hodinu a půl nenudil a měl pocit příjemně stráveného večera.

LN: Točili jste scénu, která jako by vypadla z Limonádového Joea...
Je to doslovná citace. Z Limonádníka je tam ještě jedna, ale pak je tam také množství odkazů na řadu amerických filmů.

LN: Budou ty odkazy identifikovatelné?
Rozdělil bych je do tří kategorií. Něco je naprosto okaté a ta průhlednost je záměrná a přiznaná. Pak je tam druhá kategorie pro zběhlé a lehce poučené diváky. Nejvyšší šarže je pro fajnšmekry, to jsou jen detaily, gesta nebo třeba řazení slov v replice.

LN: Vystačíte si se zkušenostmi, které jste za léta působení u filmu nasbíral, nebo jste konzultoval s režiséry?
Obojí. Jsem u filmu od patnácti let, v roli produkčního a pak i koproducenta jsem udělal spousty filmů. Ale hraje tu roli i zkušenost, kterou mám z režírování divadla, a nejen Mazaného Filipa. Každý rok si ve Sklepě zrežíruju něco do Besídky. Navíc jsem filmový fanatik. Viděl jsem bez přehánění tisíce filmů a některé znám nazpaměť, teď nemluvím o ději, ale o tom, jak jsou sestříhané, jak jsou řazené záběry.

LN: Které filmy to jsou?
Sedm statečných a Tenkrát na západě. Miluju westerny a žánrové filmy vůbec. Nestydím se za to, ačkoli se tím třeba v očích lidí s těžším intelektuálním kalibrem pasuji do pozice idiota.

LN: Předpokládám, že tedy odkazy na Sedm statečných najdeme i v Mazaném Filipovi.
Jeden tam je. Ale já ty citace nechci prozrazovat, protože pak bych na ně chtěl udělat diváckou soutěž. První cena by mohl být třeba gangsterský samopal.

Lidové noviny,
12. 06. 2003, Darina Křivánková

Václav Marhoul:
"Čtyři měsíce jsem natáčení perně připravoval, dokonce jsem si namaloval storyboard (přestože naposled jsem kreslil ve dvanácti...), ten jsem po záběrech probral s kameramanem Vladimírem Smutným. Ovšem - co přijde teď - to je vlastně horší..."

No co, v nejhorším vás pomluví.
Já musím pořád myslet na Buňuela, jak při premiéře Andaluského psa stál celou dobu za promítacím plátnem s kapsami naplněnými velkýma šutrákama. Byl pevně rozhodnutej, že když mu obecenstvo film vypíská, vyleze před plátno a normálně to do nich našije. Ale ten film byl úspěšnej, lidi začali Buňuela vyvolávat na pódium, a on stál za tím plátnem, snažil se obrátit si kapsy naruby a vysypat z nich ty kameny, jenže mu to nešlo, protože byly moc velký. To mi přijde jako ohromně vtipná historka. Jsem řekněme v podobný náladě.

Takže už sbíráte šutříky...
Ne, i když fakt je, že to tady u nás ještě nikdo neudělal. Jenže já nejsem Buňuel, určitě bych vyměkl a nakonec nic na nikoho neházel.

Točil jste Mazaného Filipa jen v dekoracích ve studiu - je to ústupek finančním možnostem, nebo záměr?
Je to záměr. Jde jen o měřítko - asi bych si uměl představit, že se víc rozmáchnu. Ale to kvůli omezenému rozpočtu nejde. Jinak mi dekorace architekta Honzy Vlasáka úžasně vyhovují - každý záběr je díky nim vystylizovaný a krásný.
Říkal jsem si, že bych mohl vyhlásit po vzoru skandinávských filmařů Dogma 2003, kde by platilo, že každá scéna bude pečlivě nasvícená, zakomponovaná, odehraná a samozřejmě natáčená na filmový negativ. Žádný rádoby experiment. Žádná digikamera.

Někdy je její použití trošku sporné, pravda.
Mně nepřipadá sporná, mně připadá blbá a nudná. Ale asi se hodí pro filmy těžkého intelektuálního kalibru, kde všichni vážně mluví o ničem nebo o drogách nebo že na ně nemaj. Já mám rád klasický žánrový film a pro ten je digitální obraz naprosto nevhodný.

Takového konzervativce bych ve vás nehledala.
Jsem spíš tradicionalista. Mám rád staré filmy a jejich styl vyprávění.

Které například?
Těžko se mi srovnávají filmy jako Sedm statečných nebo Hitchcockovo Psycho s Felliniho Silnicí. Ale právě tohle jsou čisté filmy, které miluju, a když vidím dnes v kině, jak filmaři odbočujou z podstaty žánru a cpou do něj něco, co tam nepatří, prudí mě to.

Jste takhle přísný i k sobě?
Doufám. Absolvoval jsem při psaní scénáře k Filipovi několikaletou autocenzuru, musel jsem škrtat a v prvních letech to fakt bolelo. Až od sedmé verze jsem začal být konečně trochu spokojenej.

Měl jste nějakého dramaturga?
Ne, ale dal jsem scénář číst strašné spoustě lidí. Zdeňkovi Svěrákovi, Láďovi Smoljakovi, Petru Jarchovskému, Anně Vášové, Jirkovi Hubačovi, Jirkovi Stránskému...

Kdo byl nejpřísnější?
Eva Holubová. I když dramaturg není, pěkně mě cepovala. Zatímco ostatní asi cítili, že mi na filmu moc záleží a šetřili mě. Eva ne - hlavně v dialozích a určitých nesrovnalostech - všechno řekla pěkně na rovinu.

Mazaný Filip je detektivka, i když v parodické poloze. To je žánr, který se u nás moc nepěstuje a s výjimkou pár starších filmů ho, myslím, ani moc neumíme. Neomezovalo vás to?
Filip je asi taková detektivka, jako byl Limonádový Joe western. Má jisté atributy detektivky, ale vlastně si s tím žánrem hraje. I když musím přiznat, že jsem poctivě načetl známé Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek. Hlavně proslulé desatero pátera Knoxe. Ubezpečil jsem se, že to jsem neporušil ani jednou. A zároveň jsem si byl vědom toho, že mi nejde o žádnou Agathu Christie ani Holmese, ale spíš lehkého Chandlera. Bude tam řada citací a odkazů na známé filmy.

Jak se vám, jako bývalému řediteli Barrandova, sháněly peníze?
Snad hůř než jiným. Ale shánět peníze na film je dnes martyrium pro leckoho. Fakt je, že jsem si původně myslel, že je dám dohromady dřív. Když jsem ale měl po třech letech úporného lovení dvě stě tisíc, dost jsem se vyléčil.
Tehdy přišlo hodně trudnejch večerů. Člověk dělá přede všemi, že jako nic, ale uvnitř si to musí setsakra přechroustat. Vybrečet se večer o samotě do polštáře a říct si - no tak jo, klid, ráno to bude lepší.

Co se nedařilo?
Češi mají obecně divně zafixovanej pocit, že když je některá firma bohatá, tak je podvodná. Takže žádat ji o peníze na bohulibé účely na sebe bere formu prodávání odpustků. Něco jako potlačovaný pocitový právo - vy ty prachy dát musíte, abyste se vykoupili z hříchů. I když se o tom nemluví, je to v lidech zakořeněné. A neplatí to jen o světě filmu, ale o kultuře vůbec. Lidem z naší branže občas nedochází, že si takový příspěvek musí něčím zasloužit, že za to musí té firmě taky něco nabídnout.
Řada potenciálních sponzorů a firem je takovým přístupem logicky znechucená. A zlomit tu jejich znechucenost a někdy i špatné zkušenosti je asi to nejtěžší.

Co bylo pro vás nejpotupnější?
Způsoby jednání. Objednáte se na schůzku do určité firmy, předložíte dotyčnému svůj projekt, vysvětlíte, včetně výhod, které by to pro firmu mohlo mít, on řekne - "...do tří neděl se vám určitě ozveme", uběhnou tři měsíce a nestane se nic.
Takže začnete volat vy je, už víte, že je to nezaujalo, ale protože si v zápisníku musíte odškrtnout, že přes tyhle lidi cesta nevede, dožadujete se paradoxně negativní odpovědi vy sama. Čistě prakticky chcete slyšet to jejich - NE. A oni vám znovu mnoho týdnů neodpovídají, takže pomalu ale jistě nabudete pocitu, že jste úplná nula a lejno rozmazaný na jejich botě, do kterýho náhodou a strašně neradi šlápli...

To snad ne.
Neplatí to obecně a už vůbec ne zdaleka o všech, ale znám pár lidí, jejichž jména skloňují média skoro každý den v souvislosti s tím, jací jsou to kabrňáci českého průmyslu, jaká je to elita. Ale řeknu vám, že v tomhle ohledu to jsou příšerní burani. Nastudování pár lekcí Gutha-Jarkovského by jim vůbec neuškodilo. Měli by být aspoň natolik slušní, že vám sdělí: "Nezlobte se, scénář jsme posoudili, peníze nedáme... podporujeme fotbalisty..."

Oslovil jste prý přes tři stovky firem. Podle čeho jste je vybíral?
Samozřejmě, že nejdřív jde člověk po známých kontaktech. Pak jsem šel na blind - dennodenně seděl nad novinami a pročítal je. Studoval jsem, jaký podnik má nárůst obratu, jak si vede v marketinku atd. A pak vytáčel čísla. Nakonec jsem uspěl a těm osmi firmám, které se ve finále podílejí na mém filmu, se pokusím snést sedmé z nebe. Dvě z nich daly své peníze formou sponzoringu, ostatní na tzv. reklamní smlouvu. S penězi na kulturu je kříž ale i jinak, odběratelské služby jsou zatíženy většinou 22 procenty DPH, což je upřímně řečeno pomalu zničující.

Na producenta a obchodníka mluvíte nějak moc zahořkle...
No to bych nerad, nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju. Ale dám příklad: Do hokejového mužstva, na jehož utkání chodí takových šest tisíc diváků, nalejou sponzoři, řekněme, dvacet miliónů ročně. Já mám měsíčně v galerii Tvrdohlaví návštěvnost čtyři tisíce a o nesrovnatelně menší sponzorské peníze se musím rvát bez přestání.
Z pohledu mnoha sponzorů není kultura zajímavá. Není to pro ně "masovka". Přitom některé pražské galerie mají desítky tisíc návštěvnosti, celovečerní filmy statisíce, při televizním uvedení milióny - to nejsou zanedbatelná čísla.
Třeba v Americe by velká a špičková společnost, která nepodporuje nějaký kulturní projekt nebo charitu, byla považovaná veřejným míněním za společensky vyřízenou. Takhle u nás není podniková kultura nastavena a ani po ní není široká poptávka.

Předpokládám, že jste do Filipa vložil i něco ze "svých fondů".
Vypůjčil jsem si pět miliónů, to je moje vlastní investice do vlastního filmu. Bez ní bych nezačal točit nikdy, protože grant jsem nedostal a Česká televize z mé vůle v projektu nefiguruje. Největšími partnery na filmu jsou Credit Suisse, Contactel a společnost JTI.

Odchod z "barrandovského kopce" už máte vyřešený?
Mám. Už dlouho. Z Barrandova jsem byl odejit v roce 1997 a v takových situacích si člověk vždycky potřebuje zvýšit nějak sebevědomí. Potřebujete, aby se vám povedl nějaký projekt a tím byla v roce 1999 ve Valdštejnské jízdárně úspěšná výstava výtvarné skupiny Tvrdohlaví, pak na přání pana prezidenta akce k výročí Miloše Havla, potom Plzeň - oslavy 55. výročí osvobození Plzně Američany atd.

Hodně lidí vám ten nešťastný přechod Barrandova do rukou Třineckých železáren vyčítalo. Ještě vám to mají za zlé?
Je pravda, že výtky se objevují doteď. Ale Barrandov už žije svým vlastním životem, v podstatě nezávislým na
stávajících majitelích. Jezdí tam zahraniční štáby, natáčejí české týmy, tohle studio patří k jedněm z nejlepších a nejzajímavějších v Evropě.
Barrandov je stále symbol českého filmu, to ano, ale časy se změnily. Někteří lidé z branže si pořád nemůžou zvyknout, že český film nemusí být na Barrandově závislý, že byly po revoluci zrušeny potravinové lístky pro filmaře, že nepřišel další socialismus s lidskou tváří a že volnej trh není žádná sranda.
Barrandov od revoluce v podstatě prošel úspěšně třinácti lety. Co rok, to jeden schod. Já jich postavil osm, po nich vystoupali další a staví dál. Já jsem holt na tom osmém zakopl a spadl dolů. Ale to je můj problém, a ne Barrandova.

Žijete jak pingpongový míček - jednou nahoře, jednou dole. Jak to snáší vaši blízcí?
No, moc je to netěší, já vím. Maj to se mnou těžký, včetně mé přítelkyně.

Takže potřebujete vedle sebe soběstačnou ženu, nejlépe sponzorku...
Sponzorka být nemusí, ale silná ano. Vždycky jsem měl rád silné osobnosti, ženy nevyjímaje. Kdybych měl vedle sebe nějakou pipku, nevydržel bych s ní.

Jak zvládáte krize?
Pořádně se vyspím, nebo si zasportuju. Tím se nejlíp vyhání chmury z hlavy.

Fitcentrum, energetický nápoj a denní tisk na řidítkách rotopedu?
Ne, proboha to ne. Fitcentra bytostně nesnáším. Ty chlapy, jak si prohlížejí bicepsy v zrcadle, do toho jim hraje debo muzika a na prsou chrastí zlatý řetězy... Takovýhle lidi nemůžu. Asi existují pražské posilovny, kde to tak není, ale já je zatím nenašel. Tak je vypouštím ze svého života. Radši plavu, hraju volejbal a fotbal.

Jak vůbec vypadá váš pracovní život?
Za všechno se platí, i za nezávislost a vnitřní svobodu. Mou daní je nejistota pomalu ve všem. Nemáte práci na pevný úvazek, nevíte, co vás čeká za dalším rohem.
Na druhou stranu si ale někteří z těch, co tohle všechno mají, stěžují na to, že je práce nebaví, že musí hákovat v přesně stanovené pracovní době, podrobovat se rozmarům svého šéfa atd. Všechno má svý, ono dneska samostatně žít a podnikat chce pěkně pevný nervy. Často se dostanete do tísně, musíte si krátkodobě půjčovat a hlavně potom ty půjčky vracet. Žít tři měsíce s pocitem, že někomu dlužíte peníze, není vůbec jednoduchá záležitost.

Ale snášíte to.
Já si hlavně už zvykl. Ve třiačtyřiceti se člověk nezmění. Navíc jsem se začal o sebe starat dost brzo. V patnácti jsem odešel z domova, za bolševika jsem už žil na volný noze. Jsem životem formovaný jinak. A vyhovuje mi to.

Po odchodu z Barrandova jste se nikdy nedostal do situace, že byste uvažoval o pevném zaměstnání?
Ale jo, měl jsem pár okamžiků. Asi třikrát jsem to dost silně zvažoval. Hlavně kvůli rodině. Nebylo tehdy ani na nájem. Říkal jsem si - ty bláho, tak snad půjdeš někam dělat účetního... nebo k lopatě.

Ale nešel jste.
Nešel. U lopaty vydělá člověk málo. Nakonec se to vždycky nějak sešmoulalo.
Volil jsem cestu půjček a pevné vůle, že na to vydělám. On je to takový krysí závod - jak myška běhá v kruhu a hrabe nožičkama.

Co pro vás vlastně znamená nouze?
Třeba to, že se ráno probudíte a nabudete silného dojmu, že prostě nemáte žádnou budoucnost, žádný peníze, žádný radosti. Zkrátka - klasická depka.

Už se vám to stalo?
Třikrát se mi stalo, že jsem zjistil, že mám na všech svých účtech jen tisícovku.

Přijde na to, kolik máte účtů...
Tři. To je ale jedno, důležité je, co na nich visí. To s rodinou, nájmem a dalšími poplatky fakt není dobrá situace k tomu, abyste byla v pohodě. A v takových chvílích se samozřejmě naplní stará pravda, že když se přestane dařit něco, nedaří se pak nic. Čím je člověk stresovanější, tím víc je zadřený, tím hůř se mu dělá a ještě hůř přemýšlí.
Není tahle cena za svobodu, s vědomím, že máte odpovědnost třeba ke svým třem dětem, trochu moc vysoká?
Jsou lidi, kteří zaplatili za svobodu mnohem víc. Myslím, že ta moje je taková průměrná prudivá lidská cena.
Působíte jako galantní muž, od něhož by možná ženy chtěly být rozmazlovány. Nikdy vám nevadilo, že se při takových poměrech moc nepředvedete?
Já nikdy ženský nerozmazloval věcma. I když jsem byl hodně mladej. Myslím, že ženský se mají rozmazlovat jinak než věcma.

Jak?
Zážitkama. Víte, hodně ženských mi říkalo - s tebou to bylo blbý, nikdy z tebe nic nevypadlo, ale vždycky s tebou byla švanda. Věci, no dobře... jsou potřeba, jsou jich plný krámy a nejsou až na výjimky moc zajímavý.

Text: Jana Jankeová
MAGAZÍN HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN č. 25 / 20.6.2003

Hollywoodské očko Mazaný Filip

Tomáš Hanák: Detektiv nezpívá

Po svém odchodu z Barrandova bylo hlavním cílem Václava Marhoula etablovat se v roli nezávislého producenta. Nicméně natočení prvního filmu v jeho produkci přišlo až po více než pěti letech usilovného shánění peněz, na jehož konci musel učinit odvážné rozhodnutí a začít točit, aniž by měl zajištěné finance na postprodukci. Jenže, ačkliv není zaručené, zda se film scénáristy, režiséra a producenta Václava Marhoula Mazaný Filip vůbec dostane na plátna kin, jeho natáčení se změnilo v událost sezóny. Od Limonádového Joea (jehož Mazaný Filip dokonce v jedné scéně cituje) se totiž v Čechách nenatáčel film, který by věnoval takovou pozornost vybroušení stylu. A styl Phila Marlowa plný ostrého světla, temných stínů a barvitého jazyka dokáže být nesmírně lákavý. Návštěva v hostivařském ateliéru, proměněném extravagantními dekoracemi architekta Jana Vlasáka v temnou Canal Street, či dokonce hollywoodské filmové studio připravené k natáčení exotického filmu s VelmouHatfieldovou "Usrana Nasrata", může citlivější osobu poznamenat na dlouhé týdny. To ostatně potvrzuje představitel Philipa Marlowa, Tomáš Hanák: "Stačí tu strávit jeden den a stane se z vás jiný člověk, změní se dokonce i váš slovník. A pak když se vrátíte fo toho slzavého údolí, zjistíte, že se tam hodíte jako paprika do ryngle."

Pověst Mazaného Filipa jako zajímavého projektu dokazuje zástup slavných českých herců, kteří si ve filmu s nadšením odehráli i jednověté role. Najdeme mezi nimi jména, která by člověk ve sklepovské parodii nečekal . v roli barmana se například představí Viktor Preiss. "Slamák Viki si barmana vystřihl, jako kdyby se narodil s brčkem v ruce," pochvaluji si jeho výkon Hanák a podobně vřelá slova má i pro své další spolupracovníky s výjimkou Fera Burdy. "Je to možná rovnej chlap, ale jeho účes by sklíčil i racka chechtavého," podotýká.

Ale i když by jeden řekl, že si Václav Marhoul bude po pětiletém čekání vysněné natáčení užívat jako makak v cukrárně, zdaleka ještě nemá vyhráno. Jen co pověsí svůj režisérský klobouk na věšák, začne brázdit ulice tohoto zlého města a hledat kořeny, z nichž by vymámil další škváru. Protože když má chlap svůj sen, udělá cokoli, aby se neproměnil v noční můru …

Thomas Baldynski

Marhoulův Mazaný Filip finišuje